|
K Agility
jsem se dostala přes svou kamarádku Alenu, která našla cvičiště (ještě
v Zábřehu) a tak jsme se do toho dali.
Jelikož byl
můj milý Bondy opravdu ztřeštěný a netypický Labrador, dlouho jsme se trápili
nad jeho zkrocením na parkuru, aby byl vůbec schopen pochopit že musí překážky
překonávat v daném pořadí, a ne tak, jak si ho určí on sám.
Asi po půl roce
jsme docílili toho, že neběhal po “place” jako neřízená střela, ale soustředil
se na mé povely a trasu běhu.
První závody
jsme absolvovali na jaře roku 2001. Od té doby jsme jezdili po závodech a
sbírali jsem zkušenosti a někdy byla i bedna J
Zúčastnili
jsme se také letního výcvikového tábora v Komořanech, na kterém jsme si krásně
zaběhali, naučili se spoustu nových věcí a taky poznali nové agiliťáky.
S Bondym jsme si na
parkuru užili hodně legrace, bylo také pár krušných chvilek, ale stálo to za
to.
V na podzim
2004 jsem s Bonydm již ukončila závodní kariéru, a to postupem do A2.
Občas si ale
ještě zaběhneme ve veteránech, protože ho agility i na jeho pokročilý věk, kdy
mu táhne na desátý rok, moc a moc baví J a jsem rádá, že ho mám.
Bondy mě naučil, že
agility není o drilu, ale o radosti z pohybu a hry se svým největším přítelem
psem.
|
