Poprvé jsem Agility uviděla v roce 1995 v Brně na Výstavišti. Se svou fenkou dalmatina jménem Bona Dolní Čermná jsem se zúčastnila březnové Mezinárodní výstavy a při pochůzce po okolí výstavního pavilonu jsem narazila na plac s překážkami. Zrovna běhali závodníci v tehdejší kategorii Mini a já se hned sháněla po kontaktech na lidi z Ostravy. Během několika následujících týdnů jsem našla cvičiště v Mariánských Horách, kde jakýsi výcvik probíhal. Bohužel to dělali lidé, kteří sami na závody nejezdili a agility tak brali spíše jako doplněk ke klasickému kynologickému výcviku a záchranařině. V roce 1996 měla moje fenka první vrh štěňat, a když jsme na jaře 1997 chtěly pokračovat, nebylo už kde. V roce 1998 se narodil 2. vrh štěňat a opět bylo o zábavu postaráno.

V roce 2000 však nastal zlom. V dubnu tohoto roku jsem narazila v Ostravě-Zábřehu na Permoníky a hned jsem se zapojila do výcviku u Lenky Sedláčkové, která nás musela řádně rozhýbat a hlavně naučit fenku běhat po pravé ruce. Abych toho neměla málo, přibrala jsem na tréninky psa svého přítele – německého ovčáka Baxe z Emerichova lesa.

Od jara 2001 jsem začala jezdit po závodech a sbírat tak nové zkušenosti. Ze začátku žádná sláva, protože jsme ještě dělali zbytečné chyby, ale právě těmi se člověk učí a tak se postupně začaly výsledky zlepšovat. Bax absolvoval jen jediné závody – ukázalo se, že má dysplazii obou kyčelních kloubů.S Bonou jsme se postupně dostaly dále a vrcholem její závodní kariéry byla účast na MR v roce 2004 (jako 10-ti leté!) a vynikající 2.místo ve družstvech – společně s Lenkou a Naďou Sedláčkovými a Káťou Macků.

Psiska zestárli a abych nelenošila, začala jsem si od známých půjčovat Bonino štěně – fenku Bellis Tečkovaná elegance. Ukázala se jako výborná následovnice své matky a také ona by svou kariéru zakončila na MR 2007 (jako 9-ti letá), ale vložila jsem se jí do toho já se svým těhotenstvím – v říjnu 2007 se mi narodil syn.