Máme za sebou dvě z šesti akcí, které chceme letos pořádat. Obzvlášť při poslední z nich, dvoudenních závodech agility, jsme byli všichni dokonale prověřeni. Nejenom jako psovodi a závodníci, to jsou výsledky, které zajímají jen nás samotné a naše kamarády v Permoníku. Ale především jako pomocníci.

Pomocníky vnímají všichni závodníci i rozhodčí. To, jak dlouho se přestavuje, jaké jsou prostoje mezi běhy, jak dobře nebo špatně pomocníci zapisují, jak zodpovědně nebo ležérně opravují tunely, jak rychle zvedají spadlé laťky, jak rychle a správně jsou výsledky.

Rozhodčí naše pomocníky hodnotil velmi pozitivně a mám jim od něj vyřídit projevy uznání a chvály. Nerada bych ale, aby úplně všichni měli pocit, že vše bylo v pořádku. To, že navenek vše klapalo, bylo vykoupeno zvýšeným úsilím některých pomocníků, kterým záleželo na tom, aby i konec závodů byl dobrý a nepokazil se celkový dobrý dojem. A tady si někteří sáhli opravdu hluboko do svých fyzických a psychických zásob.

Už těsně po závodech jsem věděla, že něco se musí změnit. A to něco je přístup některých lidí. Už v loňském roce jsem konstatovala, že pokud je třeba přiložit ruku k dílu a „máknout si“, tak na brigády chodí stále titíž lidé. Ostatní nemají čas, nemají chuť, onemocní, nebo se jim vyskytnou jiné další problémy. Chápu, že ne vždy se každému podaří přijít pomoci a že u nás to (prozatím díky tomu, že je nás hodně, takže se stačí všichni prostřídat, splnit si všechny brigády a přitom se nijak nenadřít) zatím nefunguje tak, jak je to ve většině klubů, že je naprosto automatické, že se zapojí všichni, a to bez ohledu na roční období nebo počasí. Jsou kluby, kde si dokonce někteří berou na potřebné přípravy na závody dovolenou. Takovou oběť po svých členech nežádám, stačí, když vím, že člen má chuť a snahu pro klub něco udělat a ne se práci úspěšně vyhnout.

Vím, že někteří lidé kvůli svému pracovnímu vytížení se nemohou brigád zúčastňovat. Většina z nich ale najde jiný způsob, jak Permoníku prospět. Tito lidé pak dělají pro klub tolik věcí ve svém volném i pracovním čase, že chtít po nich ještě fyzickou účast na závodech by bylo nesprávné a nespravedlivé. Proto jsou někteří od brigádnických hodin osvobozeni.

Abychom byli konkrétní – kromě těch, kdo mají jen pasivní členství bez výcviku (Emilka Macková), je osvobozen Petr Kandera, který pro Permoník věnuje více hodin než polovina členů dohromady, Soňa Benešová kvůli svému zdravotnímu stavu a Iva Cholevová z důvodu mateřských povinností. Přesto i oni se dle svých možností některých akcí zúčastňují.

Jsou zde ale jiní, kteří by mohli, ale „nemohou“. Nejvíce to bylo vidět a cítit v neděli na závodech „O nejlepšího Zónovkáře“. Někteří se sebrali a šli domů a nechali ty ostatní „ve štychu“, někteří věděli, že všichni odejít nemohou, že někdo musí mít tu zodpovědnost, aby na „place“ měřil, zapisoval a přestavoval. Vím, že jim byla zima, ale zima byla všem. Byla to jen otázka přístupu a míra sounáležitosti a zodpovědnosti.

Po těchto závodech budete mít všichni brigádnické hodiny, ale pro mne nemá každá brigádnická hodina stejnou cenu. Já vím a budu si pamatovat ty, kdo vydrželi až do finiše, dokud jich bylo opravdu třeba a dělali tak za druhé. Nechci nikoho jmenovat, abych na někoho nezapomněla, ale koho jmenovat musím, je Petr Gzyl. Toho hocha jsem neviděla si za celé dva dny sednout v klubovně, aby se ohřál. Ten odvedl na parkuru snad největší díl práce z nás všech. Jemu patří obrovský dík a uznání nejen ode mne, ale i od závodníků a rozhodčího.

Rovněž musím zmínit tři další jména – Irenu, Marcelu a Lucku (Ležákovou). Tato děvčata dělají agility pár týdnů (Lucka dokonce ještě ani agility nezačala cvičit, zatím chodí jen na poslušnost), přesto všechny tři „makaly jak barevné“. A nemají to na cvičák zrovna nejblíž – jedna je z Frýdku – Místku, druhá z Havířova.

Zmiňovat opory klubu – Hanku, Vlaďku, Kláru, Moniku a ostatní, kteří celé dva dny mrzli venku, by bylo jen nošením dříví do lesa.

Nechci dělat z jedněch závodů závěry. Chci jen, abyste se zamysleli nad prioritami a důkladně je zvážili. Chcete opravdu dělat agility se vším všudy? Pomoci kde je třeba, přiložit ruku k dílu, abychom se podělili všichni o práci, která kolem cvičiště je? Zkuste si na tuto otázku v nějakém klidném, nerušeném místě odpovědět.

Ad 1) Příprava ukázek

Naďa informovala o ukázkách, které se budou konat 18. 6. ve Frýdku, 25. 6. v Radvanicích, Klubové závody proběhnou v neděli 26. 6.

ad 2) Hospitace, školení instruktorů, JIP

Hospitace probíhají u všech instruktorů s tím, že po měsíci jsou vždy vyhodnoceny. Pro lepší práci se rovněž připravuje školení instruktorů, termín bude upřesněn, rovněž tak termín JIP bude ještě upraven s ohledem na to, že Lenka si na víkend nemůže vzít dovolenou a možnost vyměnit pracovní víkend je silně omezená.

ad 4) Různé

Seznam členů, vybraných členských příspěvků, brigádnických hodin bude aktualizován na příští schůzi výboru. Vyúčtování závodů bude po dodání všech dokladů a započtení všech výdajů, které se akce dotýkají

Zapsala: N. Sedláčková

Klubovky bude tentokrát hodnotit rozhodčí a instruktorka Lenka Sedláčková.

Klubové závody okem rozhodčího

Málokdo si uvědomí, jak je náročná příprava závodů (byť klubových). Musí se zajistit ceny, připravit startovní listiny, nachystat věci důležité pro chod závodů, ale toto vše by bylo na trošku jiný článek. Já bych vám ráda napsala pár slov o tom, jak na mě působily vaše výkony. Sledovala jsem vás nejen okem rozhodčího, ale taky trenéra.

Bylo pro mě velmi příjemné moct vidět po tak dlouhé době většinu z vás pohromadě, vidět vaše pokroky, váš přístup, vaši nervozitu i bojovnost na parkuru. Viděla jsem kolik jste se toho od podzimu naučili. Velmi se mi líbilo, jakým způsobem připravila Vlaďka své svěrence na závody. Byly to vlastně nové týmy, které ještě na klubových závodech nestartovaly a přesto dokázali uspět a vyrovnat se se svou nervozitou.

Na parkurech, které jsem postavila jste si mohli zkusit, co jste se už naučili, stejně tak, jako jste mohli zjistit, kde máte své slabé stránky. Můžete mít třeba pocit, že nechápete, proč se vám na závodech nedařilo, když na tréninku jste zvládli mnohem těžší věci. A to je právě přesně ono. Agility není jenom o výkonech, ale také o psychice, celkovému přístupu k výcviku a o štěstí. Na klubovkách mě asi nejvíce o svém přístupu přesvědčil Petr Gzyl. Ten udělal s oběma psy opravdu velký kus práce. Úspěch, který zaznamenal, je výsledkem snahy, píle a nevzdání se po prvním nezdaru. Mezi nejzvučnější jména na závodech patřili beze sporu právě Petr, dále pak Honza Mužik, Kuba Krajník a Romana Tomečková. Já osobně doufám, že až budu psát další článek o klubových závodech, tak se zde objeví i další jména.

Klubové závody pořádáme pro vás, proto, abyste mohli porovnat síly mezi sebou, abyste byli spolu pohromadě, více se poznali, ale hlavně pro radost. I proto jsme se rozhodli, že těm, kteří budou chtít po svém úspěchu ve své kategorii zkusit start i ve vyšší, tak že jim tuto možnost dáme. Proč taky ne?? Na oficiálních závodech to nejde. Tuto možnost u nás měl každý, kdo chtěl, kdo se na to cítil, stačilo ji jen využít. A to, že byli závodníci ohodnoceni v obou kategoriích?? Nevidím důvod k tomu říci, že to nebylo správně. Naopak. Když se podíváte do výsledkovek, tak ne vždy ten, který se umístil v nižší kategorii na prvních místech, svůj úspěch dokázal zopakovat. Nikdy neznamená, že když uspějete v lehčí kategorii, že automaticky budete stát na stupních vítězů i v té náročnější. Ti, kterým se to podařilo patří mé gratulace, zvládli totiž těžší parkur, větší nervozitu, a tak je správné je za větší vynaložené úsilí náležitě odměnit.

Jak už jsem psala, chtěli jsme, abyste se na závodech bavili, proto jsem se rozhodla pro vás udělat doplňkové hry. Ty se vám nemusejí na první pohled zdát blízké výcviku agility, ale opak je pravdou!! Proto bych i na dalších takových závodech uspořádala hry, které mají sloužit hlavně pro radost. Popravdě řečeno jsem se trochu obávala, že nebude o hry takový zájem, byla jsem mile překvapena, když jsem viděla dav lidí kolem mě, kteří se na hru snad i těšili. Uvítám, když se k tomuto třeba vy vyjádříte a sdělíte názor svému instruktorovi, případně kdykoliv přímo mi. Přivítám jakýkoliv názor, pozitivní, či negativní, stejně tak jako názor na hry, které se konaly, nebo hry, které byste vy chtěli, aby se konaly.

Já osobně doufám, že další klubové závody se budou konat ještě za hojnější účasti, přesnějších a rychlejších běhů, abych nemusela moc zvedat ruce a abyste vy měli větší radost. Takže trénujte a připravujte se na další závody, na které se na vás budu těšit.

1. kolo Zónovkáře - Ostrava 7. - 8. 5. 2005

2. kolo Zónovkáře - Opava 14. - 15. 5. 2005